,,Jak jsi na tom teď s jídlem?"

Toť otázka, se kterou se v poslední době často setkávám.
Mnoho z vás si mě ještě pamatuje ze starých blogů, které byly zaměřené především na problematiku hubnutí, "zdravou" stravu a podobné blbosti.
Zde se k tomu už nehodlám tolik vyjadřovat a tento blog budu věnovat především jiným tématům, proto na tuto otázku odpovím a tím to tak nějak celé uzavřu :)

Trvalo to strašně dlouho a někdy mi to připadalo nekonečné. Nějak se mi ale podařilo nalézt ztracenou naději a jít dál. Bylo to hrozné, nyní mi z toho jde mráz po zádech. Když si prohlížím staré fotku a poslouchám písničky, u kterých se mi v hlavě přemítá nespočetně obrázků spojených s tím obdobím, často se neubráním slzám. Není tu řeč pouze o "nejezení", jak by si mnoho z vás mohlo myslet. Je v tom mnohem, ale mnohem více. Některé pocity ohledně toho všeho jsou prostě nepopsatelné...
Ta kontrola jídla, obsese, posedlost, nucené cvičení až do úmoru a poslouchání "toho hlasu" v hlavě mě o hodně připravila. Vlastně mě to tak trochu připravilo o mě samotnou - ztratila jsem sama sebe, zájem o okolní svět, byla jsem soustředěná jen na těhlech pár věcí a nic jiného mě nezajímalo, úplně mi to popletlo veškeré priority, kvůli cvičení jsem kolikrát např. byla ochotná zrušit schůzky s přáteli, se kterými jsem si stejně "neměla co říct", výčitky z jídla mě často i dohnávaly k napsání omluvenky z některých hodin ve škole a nasměrovaly mé kroky do posilovny, kde jsem kolikrát "musela" trávit i celé hodiny, moje "kamarádky" z internetové anorektické komunity mi byly přednější, než lidé z reality.

Po neúspěšné léčbě jsem se ještě chvíli topila, ačkoli jsem z tohoto kruhu chtěla ven. Bylo to ale těžké rozhodování. Tohle užírání sama sebe mě svým způsobem naplňovalo a nahradilo jiné věci z dřívějška, které mě zbavovaly vnitřní bolesti.
Bránila mi k tomu vlastně ještě jedna věc - strach z tloušťky. Tou dobou pro mě tloušťka představovala úplné tabu, něco, co bych v životě nemohla podstoupit, to bych se raději zabila.

Teď už to není tak strašlivé, jsem z toho dalo by se říct úplně venku, ale na druhou stranu, kdybych měla nějak přibrat a tloušťce se přecjen nějak ještě víc přiblížit, nejspíš bych začala couvat a v nejhorším případě do toho zacouvala zpět.

Mé vyléčení však doprovázela jedna velmi nemilá věc - věděla jsem ,že si najdu jiný způsob, jak se ničit. Bohužel k tomu došlo a zapříčinilo to další dvě hospitalizace, takže zas tak pozitivní nebudu - ale jsem ráda, že jsem se dostala alespoň z tamtoho.


A teď otázka, která zajímá hodně z vás - některých ještě nevléčených (kterým mimochodem moc držím palce a nabízím svou podporu) - Jak se momentálně stravuji.

Nejsem už nijak zvlášť posedlá zdravou výživou, ačkoli se snažím, aby má strava byla vyvážená a abych do těla dostávala nějaké vitamíny. Jím, co mi chutná, kolik mi toho chutná, i nezdravé věci. Ale i to nezdravé je svým způsobem zdravé. Jedna pizza nikdy nikoho nezabila a budete se divit, ale i v ní se najdou nějaké živiny. Zatímco hladovění opravdu zabíjí.
Paradoxně se dívky, které jsou posedlé zdravou výživou snaží jíst co nejsprávněji, ta nejsprávnější množství a to nejsprávnější jídlo - kolikrát to ale pro jejich těla není dostačující, mají podváhu a třeba ani nemenstruují, zatímco normální lidé, kteří jedí normální jídlo jsou oproti nim paradoxně zdravější.
Ono se nic nemá přehánět.

Poslouchám své tělo - chce čokoládu, fajn. Kolikrát mi stačí třeba i pár sloupců, jindy zase sním třeba i dvě, jak kdy. A upřímně je mi to úplně jedno :)

Váha se mi sama drží. Nejsem nijak hubená a vážím pořád méně, než před hubnutím, ale také jsem nikdy od nikoho v poslední době neslyšela, že bych byla tlustá, že bych měla velké břicho nebo nohy, že by mi někde něco přetékalo.
Nejsem se sebou ale úplně spokojená, nejradši bych byla hubenější, ale vím, že b mi to přineslo akorát další trápení, za která mi to nestojí.

A na závěr přikládám jeden ze svých jídelníčků - nezapisuji si je, je mi to jedno ;)

Snídaně: Bebe sušenky balíček, musli s mlékem a banánem
Svačina: Velký pribiňáček, ovoce
Oběd: Celá pizza
Svačina: Jihočeský jogurt, ovoce, nanuk
"Večeře": 100g slaný popcorn
Mimo: lentilky 60g

Užijte si rýpání, ale víte, kde mi to je :D

Léto 2013

Tak vás po delší době zdravím.
Den za dnem utíká a pomalu se blíž ínový školní rok, před kterým mě ale ještě čekají dodatečné zkoušky ze šesti předmětů, jakožto "odměna" za dvouměsíční hospitalizaci. Takže bych se teď měla učit, abych se do toho druháku vůbec dostala.. Budu se snažit.

Toto bude trošku kratší článeček a bez fotek, některé body zde ještě rozvedu v dalších článcích, se kterými hodlám v nejbližší době přispívat o dost častěji.

Takže.. Jak bych to léto vůbec shrnula? První tři týdny zrovna nebyla žádná procházka růžovým sadem. Jednoho krásného úterního rána jsem se probudila a dozvěděla se, že mě čeká další hospitalizace. Ani jsem si nestihla zabalit věci, knížky, iPod.. Takže jsem se tam prvních několik dní ukrutně nudila. Všechno zlé je ale pro něco dobré - nedá se ani z daleka říct, že by mi to tam nějak pomohlo. Ba naopak to přispělo mnoha dalším komplikacím a vlastně se po tom všem cítím ještě hůř. Naprosto jsem ke svým blízkým lidem ztratila po tomhle všem důvěru a nezbývá mi, než teď všechno dusit v sobě. Alespoň jsem tam ale poznala pár skvělých lidí, se kterými se sice už nejspíš nikdy neuvidím.. Ale když se to tak nějak shrne, vážně to bylo i docela fajn, našla by se tam i nějaká ta zábava.. A stala se tam ze mě tak trochu rebelka :D

Vše jsem tedy začala dusit v sobě, přemáhala jsem se, aby mé myšlenky nevycházely na povrch, snažím se tvářit pozitivně, ačkoli je to kolikrát neuvěřitelně těžké.. Ale pravda je bohužel taková, že lidi kolem nezajímá, jestli je náš úsměv pravý, nebo falešný.. Každý má své vlastní problémy a co by se kdo zajímal o ostatní.. Vidí úsměv, se kterým si vystačí, aniž by ho museli rozebírat. Smutné, ale pravdivé... Kdybych tu ale měla vypsat vše, co mi vadí na společnosti (což někdy nepochybně udělám) tak se asi upíšu k smrti...

Chvíli jsem pak strávila doma. Bylo to fajn. Hned v den propuštění jsme se jeli podívat na koťátka a rozhodla jsem se, že si jedno opravdu pořídím. S milujícím zvířetem v jedné místnosti si člověk nepřipadá tak děsně osamělý a bezmocný... Opravdu to je radost.

Také jsem se setkala s pár starými přáteli, například pár spoolužáků z před-před-bývalé školy. Bylo to moc fajn je takhle po dlouhé době vidět. Také jsem měla možnost se konečně setkat s mou kamarádkou z dětství, známe se spolu už od kolébky, přechod na gymnázia nás bohužel rozdělil a ať jsme chtěly, nebo ne, pomalu, ale jistě naše přátelství začalo upadat. Takováhle věc zamrzí, bohužel to tak ale chodí a vždycky to tak chodit bude.

Když už tu mluvíme o těch setkáních, potkala jsem se i s pár dalšími kamarády. Například s jednou holčinou, kterou znám přes internet skrz jednu RPG hru (ŽvB) už tři a půl roku. Konečně tu byla ta možnost se vidět a opravdu jsme si sedly :3 Na konec léta ještě plánujeme i s ostatními další ŽvB sraz, kam bohužel ale kvůli nemoci nedorazí jeden náš kamarád ze Slovenska, takže už to nebude zas tak vyjímečná událost, jak jsme původně předpokládali.

Toto léto ale bohužel přineslo i pár hádek a rozkolů. Moc mě to mrzí.. Pevně jsem doufala, že tohle všechno mořské vlny spláchnou, k tomu ale bohužel nedošlo.

Ano, mořské vlny. Následovalo totiž Chorvatsko, které jsem si ale bohužel moc neužila. Těšila jsem se na kočičku tak, že už jsem chtěla ,aby to bylo rychle za mnou, zároveň jsem se hádala s rodiči a prožívala neklidné depresivní noci...

Vrátili jsme se do Česka a konečně jeli pro tu kočičku.. Je naprosto zlatá... Je natolik úžasná, že jí budu věnovat vlastní článeček :3

Tak zatím a slibuji, že příště se ozvu dříve